Přináším vám to nej.. z netu a mailíků :o)

Slavné ženy evropské historie

Marie Antoinetta – nešťastné dítě Marie Terezie

9. dubna 2013 v 15:04 | žena-in
Živá, rozpustilá, bezstarostná jako dítě, v mládí elegantní a mimořádně přitažlivá, ale marnivá a obestřená skandály, v závěru života především nešťastná a s osudem smířená žena, která konečně dozrála a zmoudřela. Jenže bylo již pozdě…



Narodila se jako patnácté dítě Marie Terezie, které bylo v té době už 38 let. A ve věku necelých 38 let právě život Marie Antoinetty tak neslavně skončil. Dívenka, které v rodině říkali Antonie, prožila v Schönbrunnu celkem nespoutané dětství, i když matka císařovna na její výchovu, poslušnost a zbožnost přísně dohlížela.

Zatímco ale ostatní císařské děti v deseti letech hovořily několika cizími jazyky a zvládaly velké kvantum učiva, Antonie toho moc neuměla. Stěží spočítala jednoduché příklady, uměla pár italských a francouzských slovíček, pravopis jí neříkal vůbec nic. Milovala ale hudbu (vzdělával ji sám skladatel Christoph Willibald Gluck) a celé dny by jen tancovala. Už brzy po narození s ní měla matinka konkrétní sňatkový plán. Bylo potřeba stvrdit spojenectví s Francií a ukončit tak více než stoleté nepřátelství.

Když tedy Marie Terezie obdržela oficiální žádost o ruku své dcery, byla šťastná a okamžitě odeslala písemný souhlas. A začaly přípravy na svatbu století! Jeden malý problém tu však byl. Antonie byla hodně drobná, a i když se ve čtrnácti letech její postava začala měnit, stále ještě nebyla ženou. A to prý byla zásadní podmínka francouzského dvora. Naštěstí dva měsíce před stanoveným datem svatby se toužebně očekávaná menstruace poprvé dostavila. Marie Terezie si tedy mohla oddechnout.

Marie Terezie rozhodně nešetřila na výbavě své dcery. Částka 400.000 dukátů byla obrovská vzhledem ke špatnému stavu státních financí. Ale i dědeček Ludvík XV. se ukázal. Poslal do Vídně namlouvací průvod o 117 osobách. Takovou nádheru Vídeň už dlouho neviděla!

Svatba v zastoupení se uskutečnila v augustiánském kostele ve Vídni. Po velkolepých oslavách a plesech se čtrnáctiletá nevěsta se slzami rozloučila a vydala se z rodného města na západ. S matkou se už nikdy nesetkala. Na hranicích došlo k jejímu slavnostnímu předání Francouzům a z Marie Antonie se stala Marie Antoinetta, dauphine, manželka následníka trůnu.

Na hranice ji doprovodila ještě rakouská družina. Ve speciálně vybudovaném domě pak musela svléci vše, co bylo rakouské, a obléci se jako Francouzka.

V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Velké starosti si samozřejmě dělala nejen Marie Antoinetta, celá Francie, ale také matka ve Vídni. Neustále Marii Antoinettě v dopisech připomínala, jak musí být něžná, mírná a trpělivá, nesmí projevovat špatnou náladu. Tyto matčiny dobře míněné rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech manželství stala královnou.

Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy vyřešila. Je všeobecně známé, že to bylo díky "konzultaci" s Mariiným bratrem Josefem, který přijel inkognito jako hrabě Falkenstein do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. A bylo na čase! Už si totiž dělala z Ludvíkových problémů legraci celá Evropa.

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu, libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy, oddávala se hazardu, při němž prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. Obdivovali ji i muži.

Měnit se Marie Antoinetta začala pomalu a postupně až po narození dětí. První dcera Marie-Thérèse přišla na svět po osmi letech manželství a jako jediná přežila revoluci. Narození následníka trůnu se babička Marie Terezie bohužel nedočkala. Tento vymodlený synek ale umírá měsíc před dobytím Bastily ve věku osmi let na kostní tuberkulózu. Druhý syn Ludvík Karel se narodil už v době, kdy Marie Antoinetta ztratila veškerou přízeň francouzského lidu. Posledním dítětem byla dcera Sophie-Béatrice, která ale zemřela v necelém roce na zápal plic.

Marie Antoinetta také prodělala několik potratů. Určitě si přála mít fungující velkou rodinu, kterou znala ze svého dětství. Bohužel jí to nebylo dopřáno. Své děti ale nesmírně milovala.

V osmdesátých letech už Antoinetta nevyhledávala žádné hlučné radovánky. Největší potěšení nacházela v Malém Trianonu a v blízké vesničce Hameau, kterou sama nechala ve versailleském parku vybudovat. Tato vzorová vesnička představovala skutečně fungující malou farmu. Byla vzorně udržována v přísné čistotě, aby ji mohla Marie Antoinetta i se svými dětmi a nejbližšími společnicemi kdykoli navštěvovat. Uchylovala se sem před přísnými regulemi zámeckého protokolu.

Versailles - vesnička Hameau de la Reine

Když vypukla revoluce, královští manželé zdaleka nemohli tušit, co je v nejbližší době čeká. Král to zpočátku považoval za banální vzpouru. Jak hluboce se ve své dobrotě i naivitě mýlil! Poslední kapkou byl špatně organizovaný útěk královské rodiny do zahraničí, o němž vědělo nejspíš více lidí, než bylo potřeba.

Smutný konec tohoto nejkrvavějšího období francouzských dějin (totalitní učebnice to nazývaly nejslavnější dobou francouzské historie) netřeba příliš rozebírat. Osud byl k Antoinettě i Ludvíkovi opravdu krutý...

Život obou skončil pod gilotinou na náměstí Revoluce, dnes Place de la Concorde, právě tam, kde o 23 let dříve vyvrcholily oslavy počátku jejich manželství.

Ludmila, první česká svatá

9. dubna 2013 v 14:46 | žena-in
Víme, že o životě kněžny Ludmily toho moc nevíme. Ani to málo však není tím pravým soustem pro historický bulvár. Vždyť taky přece to byla první naše svatá, že? Obecně jsou známá fakta, že byla manželkou knížete Bořivoje, prvního historicky známého Přemyslovce, že měla velký vliv na výchovu svých dvou vnuků Václava a Boleslava a že byla zavražděna nejspíš na příkaz své snachy Drahomíry. A následně později svatořečena.

Byla první z oněch silných žen našeho dávnověku, které jako by popíraly to tradiční podřízené postavení žen, s oblibou tak zdůrazňované. Vlastně i české pověsti z doby ještě dávnější spojené s bájnou kněžnou Libuší jsou důkazem toho, že naše mytologie nepatřila jenom mužům.

Ale vraťme se ke svaté Ludmile, k příběhu první historicky doložené české panovnice a první světice. Narodila kolem roku 860 (někdy se uvádí i 850) jako dcera Slavibora. A zde se prameny rozcházejí. Slavibor byl podle častěji interpretovaného pramene knížetem či vojvodou kmene Pšovanů se sídlem v dnešním Mělníku. Toto území nebylo příliš veliké a sousedilo s kmenem Čechů, tedy s Přemyslovci.

Ludmila - někdy také nazývaná Lidmila - byla provdána asi ve 14 letech za knížete z rodu Přemyslovců Bořivoje. Ten se údajně dožil pouhých 36 let, takže Ludmila se stala v necelých 30 letech vdovou. V manželství se údajně narodilo šest dětí, tři synové a tři dcery. Jménem ale známe pouze dva nejstarší - Spytihněva a Vratislava.


Křesťanství údajně z rukou samotného biskupa Metoděje přijali manželé na Velké Moravě, kam zavítali na oficiální návštěvu spolu s třicetičlenným doprovodem. Přijeli jako pohané, odjeli už pokřtěni. Aspoň podle legendy.

Po smrti Bořivoje se ujali vlády postupně oba synové Spytihněv a Vratislav. Kněžna Ludmila jejich vládu zpovzdálí sledovala a už tehdy měla velký vliv na křesťanskou výchovu Vratislavových synů z jeho manželství s Drahomírou - zejména staršího Václava. Vzdělání tehdy nebylo vůbec běžné ani ve vládnoucích kruzích. A tady dochází ke sporům dvou hrdých žen - kněžny Ludmily s kněžnou Drahomírou, další silnou ženou našeho dávnověku, která pocházela z pohanského rodu Stodoranů. Ta žárlila na Ludmilin vliv, oblibu u lidu i postavení zejména po smrti svého manžela Vratislava. Čeští velmožové tehdy dokonce oficiálně odňali Drahomíře syny Václava a Boleslava a svěřili je do výchovy babičky Ludmily. Správu země formálně ponechali Drahomíře. Pro ni však bylo velmi potupné, že budoucího knížete vychovává její tchyně.

A tak jednala rychle …

Na hradě Tetíně, Ludmilině vdovském sídle, došlo k prvnímu známému zločinu, který zdaleka nebyl - a to i při pověstné "holubičí povaze" Čechů ojedinělý. Je přičítáno kněžně Drahomíře, že poslala dva najaté vrahy ukončit Ludmilin život. K uškrcení oběti použili Ludmilinu vlastní šálu či závoj. Prolití krve, k němuž byla Ludmila odhodlána, ba dokonce prý prosila, aby byla sťata mečem, vrahové odmítli. Zřejmě dostali instrukce, aby nemohla být Ludmila prohlášena za mučednici. Mučedníkem se podle dobového názoru mohl stát jen ten, kdo prolil krev za víru.

Když byl prováděn výzkum ostatků Přemyslovců - a tedy i kněžny Ludmily, dospěli antropologové k zajímavým závěrům. Z délky dochovaných dlouhých kostí se pokusili vypočítat výšky její postavy. Kněžna byla vysoké postavy, měřila sto šedesát osm centimetrů, což bylo ve své době opravdu hodně. A nebyla ani drobné postavy, její kosti byly opravdu silné. Nebyla to tedy přibližně v 60 letech, kdy zemřela, žádná křehká stařenka, ale energická, robustní žena.

Už brzy po smrti byla Ludmila českým lidem uctívána jako mučednice a její ostatky pak kníže Václav nechal uložit v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě.

O oficiální svatořečení mučednice kněžny Ludmily se velkou měrou zasloužil papežský kardinál a legát Quido di Catello, který v letech 1143 - 1144 pobýval v Praze.

Že je sv. Ludmila českou patronkou, je obecně známé. Věděli jste však, že se stala taky patronkou vychovatelů, babiček a vinařů?

Marie Terezie – císařovna, která nám zavedla povinnou školní docházku

9. dubna 2013 v 14:12 | žena-in
Možná nevíte, že titulování Marie Terezie císařovnou není úplně přesné. Byla jí pouze díky titulu svého manžela Františka Štěpána Lotrinského, který se stal (mj. také její zásluhou) císařem Svaté říše římské. Korunovat se však nedala - a to údajně záměrně (vymluvila se na těhotenství). Nicméně se toto označování se vžilo. Ona sama ale používala označení královna - císařovna.

http://www.goldendust.cz/wp-content/gallery/marie-terezie/marie-terezie-3.jpg

Marie Terezie, v dětství nazývaná Rézi či Rézička, byla dcerou císaře Karla VI. Její rodiče se několik let snažili počít potomka a všechno tomu podřídili. Je známo, že Karel VI. dokonce nechal vymalovat ložnici erotickými motivy a jeho žena se léčila různými medicínami, jednou z těch zaručených byla i vinná kúra. Dlouho nic nepomáhalo. Nakonec se přece jen narodil syn, který ale po několika měsících zemřel a tím uvrhl rodiče do ještě většího zoufalství než předtím. Narození Marie Terezie v roce 1717 bylo proto ve Vídni velkou událostí, i když otec pochopitelně toužil mít syna a dědice.

Malá Rézi byla bezstarostné, veselé dítě, které otec nijak nezatěžoval přípravou na pozdější vládu, poněvadž stále doufal v mužského potomka. Ve svých šesti letech poznala Františka Štěpána Lotrinského, svého budoucího manžela. Jemu bylo v té době patnáct a byl do Vídně poslán svým otcem, který si od toho sliboval, že se mu zde dostane dalšího vzdělání. Možná v tom hrála roli i úvaha o případném budoucím sňatku, i když původním "ženichem"měl být Františkův starší bratr, který ovšem nečekaně zemřel.

Marie Terezie se do Františka zamilovala už tedy jako dítě. Byl to veselý mladík, na nic si nehrál (ani v budoucnu), zdaleka nebyl tak ctižádostivý jako jeho pozdější žena. Získal si okamžitě sympatie i samotného císaře, který vlastního syna postrádal. Byl mu dobrým společníkem především při častých císařských honech.

Když zemřel otec v Lotrinsku, musel se František z Vídně vrátit domů. Mezitím z Rézi vyrostla krásná mladá dívka zralá na vdávání. Zpočátku vůbec nebylo tak úplně jasné, že se ženichem stane právě František Štěpán. Zájemců bylo hodně.

V 19 letech se tedy po mnoha složitých diplomatických jednáních provdala v kostele sv. Augustina ve Vídni za milovaného Františka. Své ano si řekli snoubenci latinsky a svatební veselí trvalo dva dny. A manželství bylo opravdu šťastné, i když František Štěpán měl později velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Ze svazku se narodilo neskutečných 16 dětí, několik dalších těhotenství prý skončilo potratem či narozením mrtvého dítěte (uvádí se 7).

Když nečekaně zemřel Marii otec, nebyla absolutně na vládu připravena. Musela bojovat o své země v několika válkách, i když Karel VI. ještě před jejím narozením vydal tzv. pragmatickou sankci, listinu, která stanovila nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření po meči také nástupnictví v ženské linii.

Určitě začátky byly velice krušné. Navíc prvních dvacet let své vlády byla vlastně téměř nepřetržitě těhotná. Ale propustila starou garnituru a obklopila se schopnými mladými rádci, velkého pomocníka měla i ve svém manželovi. František Štěpán sice vždy stál tak trochu v jejím stínu, ale jako obchodník byl více než zdatný. Je pravda, že velké bohatství mu spadlo nečekaně do klína jako dědictví, ale to uměl obratem ruky šikovně rozmnožit. Zakládal manufaktury, ale hlavně rozuměl financím, kterých se jeho ženě v říši nedostávalo. Došlo to tak daleko, že vlastně Marii Terezii půjčoval peníze na dosti vysoký úrok. A vytvořil do budoucna pro dynastii habsbursko-lotrinskou takovou finanční rezervu, že už nikdy nemuseli Habsburkové finančně živořit.

Když nečekaně zemřel, byla to pro Marii Terezii opravdová katastrofa, ačkoli předtím už pohřbila několik svých dětí a se smrtí se setkávala často. Manželství trvalo 29 let, 6 měsíců a šest dní. Marie Terezie si nechala ostříhat své dlouhé vlasy, šperky rozdala dětem a garderobu svým dvorním dámám. Do konce života nosila jen černé šaty, vdovský čepec a perly na znamení smutku. Ještě jí ale zbývalo patnáct let vlády.

Nemá smysl vypočítávat, jaké reformy Marie Terezie za 40 let své vlády uskutečnila. Z toho velkého množství vzpomeňme zavedení povinné školní docházky, protože se tu na webu občas to školství připomíná. Když se žáci základní školy dozví, komu za to vděčí, příliš velkou láskou k Marii Terezii většinou nezahoří. Jenže ono to úplně přesně tak, jak to dnes chápeme my, nebylo. Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád, kde je věta: "Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku ve věku 6-12 let do škol posílali". Takže to bylo spíše jakési doporučení, tu skutečně "povinnou" školní docházku (a zatím jen pro chlapce) zavedl až o třicet let později vnuk Marie Terezie František II., uváděný též jako František I.

Toto opatření k "povinně-doporučené" školní docházce bylo vydáno v době, kdy v textilkách mnohdy pracovaly desetileté děti i od 5 ráno do 10 hodin večer - a to denně kromě nedělí. Takže toto rozhodnutí Marie Terezie bylo opravdu revoluční a určitě chvályhodné.

A na závěr už jen pár poznámek k údajnému neřestnému životu Marie Terezie. Ano - anekdoty a smyšlené historky o Marii Terezii jako nymfomance, která střídá jednoho milence za druhým, se prý skutečně šířily. Podle historiků ale neměly naprosto žádné opodstatnění a měly nejspíš svůj původ ve zřízení mravnostní komise, která měla původně špehovat jejího záletného manžela.

Eliška Přemyslovna: Ani panovnice to neměly s muži lehké

9. dubna 2013 v 13:41 | žena-in
Jednou z velmi známých českých historických postav je bezesporu Eliška Přemyslovna. Tato žena vlastně naši zemi tak trochu zachránila... Co o ní víte? Pojďme spolu nahlédnout do jejího nelehkého života.

Napadlo vás někdy, jak by vypadala Praha bez panoramatu Karlova mostu? Kdybychom neměli možnost vzpomínat a velebit (a zcela určitě si v mnohém i idealizovat) našeho nejslavnějšího panovníka Karla IV.?

Jak by vypadala situace, kdyby nevymřeli Přemyslovci? Co by bylo kdyby? Jenže říká se, že historie nezná slůvko kdyby! A my dnes nahlédneme do života jedné z velmi známých postav české historie, Elišky Přemyslovny.

Maminka jí zemřela, když jí bylo pět, a otec Václav II. se podruhé oženil s její vrstevnicí, jen o málo starší Eliškou Rejčkou. Ty dvě nikdy společnou řeč nenašly.

Najednou tu však nebyl ani otec, ba ani bratr Václav III., poslední Přemyslovec. Doba byla neklidná a události se nevyvíjely zrovna příznivě. Politický rozvrat vlastně vyřešila svatba Elišky s Janem, jediným synem císaře Svaté říše římské, Jindřicha Lucemburského. Ale ani to nebylo zpočátku tak jednoduché.

Eliška byla nejen starší (čtyři roky z našeho pohledu není nic tragického, když si třeba její děd Přemysl Otakar vzal ženu o téměř 30 let starší), ale především vypadala ještě na víc, než jí ve skutečnosti bylo. Jan byl velice opečovávané dítě, takový mazánek, jediný syn se čtyřmi mladšími sestrami, a tak ho jeho otec neměl moc chuti poslat do neklidných Čech, kde vraždí své krále! Trvalo rok, než svolil k tomu, že se Jan stane ženichem Elišky. Nabízel svého mladšího bratra Walrama, tehdy třicetiletého protřelého krasavce, který by se k Elišce hodil rozhodně víc, ale s ním u české šlechty neuspěl. Šlechta přece potřebovala někoho, s kým by mohla manipulovat!

Ke svatbě nakonec došlo 1. září 1310 v proslulém románském dómu ve Špýru. Je nutné si uvědomit, že oba protagonisté vyrostli v odlišných poměrech - Jan v láskyplné rodině, Eliška prakticky žádnou rodinu nepoznala. Zpočátku byla ve vztahu převažující osobou Eliška, ale jak Jan vyspíval, situace se měnila. Jan byl navyklý jinému způsobu života a doma se objevoval stále méně často. Že se mu říkalo "král cizinec", a že si jezdil do Čech jen pro peníze.

Velkou roli ve vztahu určitě hrála také Eliščina "přemyslovská" hrdost, panovačnost a neústupná, až hysterická povaha. Přesto se z manželství narodilo sedm dětí, mezi nimi Karel, zřejmě náš panovník nejslavnější. A to je přece také Janova zásluha, ne? To jen abychom Janovi stále nekřivdili. Byl to v celé Evropě uznávaný politik, neohrožený rytíř, skvělý diplomat rozšiřující země Koruny české o další území. Byl prý mimořádně velkorysý a štědrý, lehkomyslný a rozhazovačný (ostatně měl z čeho).

Neměl zájem řešit české problémy, českému prostředí se odcizoval - tím vlastně i Elišce. Ne, vztahy mezi nimi nebyly od určité doby vůbec ideální. Jan se prý jistou dobu dokonce dvořil její nevlastní matce Elišce Rejčce. A svou manželku naopak podezíral ze spiknutí proti němu. Tvrdě se zachoval i vůči svému synovi a dědici - tehdy ještě - Václavovi, když ho matce násilně v dětském věku odebral.

Ne, Eliška s ním neměla snadný život! Určitě jí nemáme co závidět! Z kdysi velice sebevědomé a ctižádostivé Přemyslovny na konci života zbyla žena trpící nejen nedostatkem finančních prostředků, ale též dědičnou nemocí posledních Přemyslovců - souchotinami. Ty byly také příčinou její smrti na den sv. Václava 1330. Bylo jí jen 38 let...

Anežka Česká, přemyslovská princezna

9. dubna 2013 v 13:30 | žena-in
Jméno svaté Anežky České je naší veřejnosti poměrně známé především od doby jejího svatořečení v roce 1989. Víte ale o tom, že vlastně tato přemyslovská princezna měla svým otcem původně naplánovánu zcela jinou budoucnost? Čekal by ji osud podobný všem královským dcerám?


Narodit se do rodiny panovníka nebyl ve středověku nejspíš žádný med. V případě, že se narodila dcera, bylo to obvykle zklamání. A to i tehdy, když už na světě nějaký ten mužský potomek byl. V opačném případě to bylo ještě mnohem horší.

Anežka byla nejmladší dcerou ctižádostivého Přemysla Otakara I., prvního českého "dědičného" krále. Loni uplynulo 800 let od jejího narození, i když někteří historikové tento letopočet zpochybňují. Jako malá holčička moc dlouho doma nepobyla, už ve třech letech byla poslána i se svou starší sestrou na výchovu do kláštera ve Slezsku. Určitě pro nás z dnešního pohledu nepochopitelné. Ale taková byla doba a královské děti, zvláště pak dcery, v té i pozdější době představovaly pro rodiče velký politický kapitál …

Už tehdy byla poprvé zasnoubena. Ale protože její snoubenec náhle zemřel, byla poslána zpět do Prahy. Dalším nápadníkem byl o málo starší Jindřich VII., syn císaře Fridricha II., toho, který jejímu otci vydal onu známou Zlatou bulu sicilskou. V osobě Jindřicha svitla Anežce naděje, že by se snad někdy v budoucnu mohla stát císařovnou Svaté říše římské. Proto byla poslána do kláštera v Klosterneuburgu u Vídně, aby se na tuto roli náležitě připravila.

Bohužel i z tohoto plánovaného sňatku sešlo. Díky intrikám a zákulisnímu jednání se Jindřich rozhodl, že si nevezme Anežku, ale Markétu z rodu Babenberků, která byla už v té době o několik let starší než on sám. Je to ta Markéta, s níž se pak jako již s padesátiletou o čtvrt století později oženil tehdy dvacetiletý Přemysl Otakar II., Anežčin synovec. Tímto sňatkem získal území, které sahalo až k Jaderskému moři. Ale to není až tak podstatné. Prostě Anežka byla císařovým synem odmítnuta a vrátila se opět do Prahy. Muselo to být pro ni velice potupné, těžká urážka to byla i pro otce Přemysla.

Zanedlouho se ale objevil další nápadník. Anežku požádal o ruku anglický král Jindřich Plantagenet, ale i z této svatby sešlo. Ještě dvakrát dostala Anežka nabídku k sňatku. Opět se na scéně objevil bývalý ženich Jindřich VII., i když byl stále ženatý. To se ale vůbec nelíbilo jeho otci císaři Fridrichovi, a když pak ovdověl, požádal o ruku Anežky on sám. V tomto posledním případě již nežil Anežčin otec, který měl na sňatcích eminentní zájem, a tak si Anežka mohla s tichým souhlasem svého bratra Václava I. dovolit císaře odmítnout. Už tehdy byla rozhodnutá vstoupit do kláštera a požádala o souhlas samotného papeže. Je zajímavé, že císař zareagoval na Anežčino odmítnutí rytířským způsobem, neurazil se, jak se Anežčin bratr obával. Dokonce pochválil Anežčino rozhodnutí sloužit církvi.

Někteří historikové považovali za hlavní příčinu Anežčina rozhodnutí vstoupit do kláštera právě sňatkové čachry, které se jí hluboce dotýkaly. Objevují se ale i jiné názory, že Anežka chtěla svůj život už dávno obětovat trpícím a že se cítila bohu zaslíbená, a tak vlastně ani neměla ctižádost se císařovnou v budoucnu stát.

Ať už byly pohnutky jakékoliv a nejspíš hrály roli oba faktory, svůj další život už Anežka měla od této chvíle jen ve svých rukou. A zaslíbila jej katolické církvi. Za vydatné finanční pomoci svého bratra založila špitál sv. Ducha Na Františku a u něj později klášter minoritů a klášter klarisek. Věnovala na to celé své královské věno (To čítalo v době, kdy se měla vdávat, 30 000 hřiven stříbra.). Pomocnicí byla Anežce i její matka královna Konstancie, která jí poskytla pozemky na místě dnešního komplexu Anežského kláštera, kde i ona chtěla původně založit klášter.

Křížová chodba

Dlouho Anežka usilovala o založení vlastního řádu. Nakonec byl její zásluhou v Praze založen jediný ryze domácí řád - řád křížovníků s červenou hvězdou. Křížovníci se věnovali výlučně péči o chudé, nemocné a handicapované. Odbočky brzy vznikly na několika místech v Čechách i ve Slezsku. Díky tomu je vlastně Anežka považována za zakladatelku první sociální sítě u nás.

Anežka byla silná osobnost, vzdělaná a na svou dobu emancipovaná žena, která měla jako sestra panovníka velký vliv i na politické dění. Vztahy mezi Václavem I. a Anežkou byly opravdu vřelé. Václav se s ní radil a její zásluhou také došlo později k urovnání velmi napjatých vztahů mezi Václavem a jeho synem Přemyslem Otakarem II., který se ke své tetě choval s nesmírnou úctou jako k vlastní matce. Anežka byla sice fakticky abatyší ve svém klášteře, sama však používala titul starší sestra.

Prostým lidem byla uctívána jako světice už za svého života. Lidé dokonce věřili, že na její přímluvu se dějí četné zázraky. Zemřela ve velmi těžké době za braniborského řádění v Čechách. Její ostatky byly pravděpodobně uloženy do kláštera, který se právě její zásluhou stal pohřebištěm prvních Přemyslovců. V době řádění husitů byly tyto ostatky ovšem jako nejvzácnější relikvie přeneseny a ukryty na bezpečném místě. Dodneška se nepodařilo zjistit, kde se vlastně nacházejí. A to byl také jeden z důvodů, který bránil její kanonizaci.

Jako první se o to pokusila už Eliška Přemyslovna. Slíbila, že pokud přežije její syn komplikovaný porod, zasvětí své síly její kanonizaci. Bohužel toto úsilí, stejně jako úsilí jejího syna Karla IV. nebylo úspěšné. Blahoslavena byla až v 19. století a svatořečení se jí nakonec dostalo od papeže Jana Pavla II. v Římě symbolicky těsně před sametovou revolucí za účasti 8000 poutníků z bývalého Československa.

Hledání Anežčiných ostatků však nedalo spát historikům ani archeologům. V poměrně nedávné době vznikla domněnka, že by mohly být v kostele sv. Haštala v blízkosti Anežského kláštera. Bohužel radarové sondy nepotvrdily toto zbožné přání.

Hlavní Anežčino krédo bylo, že vše se děje tak, jak to má být. Nejspíš nám tedy nezbývá věřit, že se hrob s jejími ostatky najde právě tehdy, kdy se to má stát.

NáhrobekVáclav
 
 

Reklama
Reklama