Přináším vám to nej.. z netu a mailíků :o)

Březen 2011

Kdy vyslovit: Miluji tě?

29. března 2011 v 20:53 | ŽENA-IN.cz |  Láska
Říkáš, že miluješ déšť, ale když prší, otvíráš deštník. Říkáš, že miluješ vítr, ale když fouká, zavíráš okenice. A proto se děsím dne, kdy řekneš Miluji tě... I tak se dají shrnout ona dvě pouhá slůvka, která pro někoho mohou znamenat celý svět.


Máte nový vztah, všechno vypadá báječně. Je vám s ním krásně, rozumí si s vašimi kamarádkami a i babička už se naučila jeho jméno a začala ho akceptovat. A sex? Ten je přímo ukázkový. Přesto vám stále leží v hlavě malý, ale neodbytný brouk a hlodá a hlodá. Trápíte se otázkou: Kdy mu říci onu "velkou větu"!?

Nespěchejte!

Existují páry, které si říkají: Miluji tě hned od prvního dne seznámení a vztah jim výborně funguje. Spousta lidí (a zejména mužů) však předčasné vyznání lásky přirovnává k výstražné značce STOP! Dopřejte mu čas! Vydržte s vyznáním na dobu, kdy budete svého partnera skutečně znát a dokážete odhadnout jeho reakce. Nevychrlte na něj ta dvě slůvka v prvním návalu zamilovanosti - počkejte si, až budou vaše city odpovídat vyřčené větě.

Kdo první?

Z předcházejícího odstavce by se mohlo zdát, že je ideální počkat na vyznání vašeho partnera, a pak jednoduše říct: Já tebe taky, miláčku. Ovšem i tento postup skrývá mnohá úskalí. Problém nastává zejména tehdy, když si váš přítel nepotrpí na "velká slova". Pak by se vám mohlo stát, že budete čekat, čekat, čekat a doufat a kýžená slova nikde. P

Zvolte vhodnou situaci

Vyznání lásky sice není tak důležitá událost jako žádost o ruku či o sestěhování, ale přesto by nemělo proběhnout jen tak mimochodem - najdou se i takové páry (zejména mladé dvojice), které datum vyslovení věty: Miluji tě slaví jako výročí každý rok. Určitě by byla škoda zazdít tak krásnou větu vyslovením při hádce nebo v podnapilém stavu. Také se nedoporučuje nechat se unést záplavou extatického štěstí a vyznávat lásku v průběhu milování nebo těsně po něm - po "vystřízlivění" byste mohla trpce litovat a taková věta se opravdu nedá vzít zpět. Připravte se na tu významnou chvíli - uvařte mu dobrou večeři, oblečte si krásné šaty, zapalte svíčky, pusťte romantickou hudbu, nebo jakkoli jinak navoďte příjemnou atmosféru, ať na ten krásný okamžik můžete i po delší době s láskou vzpomínat.

Jedině osobně!

Zapomeňte na to, že mu kvůli studu, nebo strachu z odmítnutí vyjádříte lásku písemně. I když jsou mobilní telefony, SMS zprávy, e-maily, ICQ či Skype úžasné komunikační nástroje, nechejte si je pro jiný, méně důležitý typ vzkazů. Milostný dopis je sice nesmírně krásná a romantická záležitost, ale věřte, že každý chlap nejvíce ocení, když se mu při slovech: Miluji tě budete dívat zpříma do očí.

Miláčku, chci se milovat. Vdechni mě!

29. března 2011 v 20:25 | ŽENA-IN.cz |  Zajímavosti
Myslíte si, že naše skvělá Kámasútra je nějaký zázrak mezi živočichy?
Myslíte si, že vaše vychytané sexuální polohy, na kterých jste s partnerem pracovali několik let, by zástupce zvířecí říše posadily na pozadí?
Pche! Si to zkuste třeba jako včely!

Už budu! Já snad bouchnu!



...a opravdu! To tedy musí být síla, když někdo při vyvrcholení exploduje, že? Takové včelky si to opravdu umí užít. Včelí samci jdou do milování naplno.
Po úspěšném sexu jednoduše vybouchnou a jejich genitálie zůstávají zaklesnuty v těle samičky.
Že by to byl tak silný orgasmus?
Jen emocemi to není. Včelí pán si tím totiž také zajistí, že po něm se už jeho vyvolené, úžasné královny, nikdo ani nedotkne.
Proto se obětují a zanechají své pohlavní ústrojí tam, kde je, jako špunt.
Marně.
Chudák malý si ochotně exploduje a je mu to úplně na nic. Zapomíná totiž, že stejně jako on má i jiný včelí seladon na konci svého genitálu vlákno, jímž lze špunt bez problémů vytáhnout.
Královny nejsou vzorem věrnosti, a tak je včelákova smrt úplně zbytečným aktem.



Tak ty máš výdrž, chlape!





Vzpomínáte, jak jste pár týdnů po seznámení se svým drahým promilovali celou noc a pak ještě ráno?
V koupelně, na lince, na pračce, snad i na klávesnici…
...a co třeba deset týdnů bez přestávky? NE?
Tak to to vážně nedělejte s pakobylákem!
Tento sexuální maratonec totiž vydrží ve své milé jaksi vězet deset týdnů. Jasně, že si to užívají, ale má to i jiný důvod.
Je totiž stejně žárlivý jako náš sebevrah včelák.
Po celou dobu páření mají totiž logicky jiní páni pakobyláci smůlu. Naštěstí je oproti samičce pěkné tintítko, takže se s ním v klidu tahá. Doslova.



Miláčku, už nemůžu, jsem tě plná





Dáma z rodu Snovačka červená má zase při sexu postaráno i o chutnou večeři.
Model "drahý, jsi k sežrání" zde platí absolutně.
Jedině když se totiž pan vyvolený dostane celý do své milé, má jistotu, že to bude právě on, kdo ji oplodní.
Snovačky musí být pro dychtivé pány stejné čeledi vážně neodolatelně krásné, když tito dokonce soupeří o to, kdo se nechá sežrat.
Jdou tak daleko, že jsou schopni na poslední chvíli vytáhnout soka z kusadel dámy a vlézt tam místo něj.
Chudák odpadlík pak logicky pláče a hledá jinou ženu, která ještě nevečeřela a která si to s ním snad rozdá.





Jen papej, drahá… já jen stojím vzadu



To je ale pacholek ten sameček od Mouchy kroužilky. A ona je tedy mezi námi zase pěkně hloupá.
Když si chce pan moucha užít, jednoduše své paní předloží kus žvance, dobře zabalený do slin.
Zatímco si ona pochutnává, on si s ní dělá. co chce.
Musí si ale máknout, aby to stihl, než hladová nevěsta pojí.
Někteří příbuzní kroužilek jsou takoví podvodníci, že dámě předloží jen balíček. Křiváci lakomí!
Ona je lačná po soustu, a než přijde na to, že úhledný kokonek je jen obal a že uvnitř nic není, je již zneuctěna a hladová k tomu.





Další pán na holení!!



Zrovna jsou nám hodně podobní a zrovna si nejsem jistá, jestli naše ženy… no...
Čas říje šimpanzích samic trvá zhruba deset dnů. V tuto dobu jsou pánové šimpanzi jako u vytržení a jejich jediným zájmem je ona dáma.
Snaží se zapůsobit.
Křičí, skáčou a pokoušejí se na sebe upoutat pozornost. Samička je velice sexuálně žádostivá, a tak bývá jejich snaha úspěšná.
Zajímavé je, jak jsou pánové disciplinovaní.
Neperou se ani neurážejí. Hezky čekají, až na ně dojde řada. A zpravidla se dočkají, protože naše dáma je schopna se pomilovat i padesátkrát za den!
Pravda, sex trvá velice krátce. Pán stihne jen asi desetkrát pohnout boky dopředu a dozadu a je hotov. Paní to neřeší.
V řadě za ním už čeká kolega. Takže: "Další, prosím!"


Usnadním si práci, menší masturbací



Tak přemýšlí leguán. Přestože se tento borec může pochlubit dvěma penisy (mrzuté, pánové, že?), nemá ještě při setkání s pohlednou leguánicí zdaleka vyhráno.
Vyvrcholení přece jen nelze dosáhnout na povel, a tak se nejednomu méně zkušenému pánovi leguánovi stává, že je v průběhu aktu zcela netaktně sražen zkušenějším samcem, který si klidně pak pokračuje místo něho.
Proto mladý leguán neponechává nic náhodě a v momentě, když spatří volnou dámu, raději krátce pomasturbuje.
Takto připraven má větší jistotu, že to stihne, než ho někdo sejme.


Ještě pár milování a budu geniální





Myslíte si, že všem samcům se v momentě sexuální vášně přestěhuje mozek z hlavy do hlavičky?
I kdepak, naši lidští pánové!
Takový pan fretka je na tom přesně obráceně!
V době, když je fretčí muž vzrušen, zvětší se mu nejen orgán pohlavní, což není nic divného, ale také několikanásobně i mozek.
Takže si to nejen skvěle užívá, ale také mu to při tom i mimořádně pálí. (kiš,kiš) :-))





Chci jen tebe. Vdechni mě, lásko!




Pořádný kus ženské je proti svému milovanému choti samice mořského živočicha Rypohlavce dvouhlavého.
Její manžel je totiž, a teď se podržte, dvěstětisíckrát menší než ona!
Tato nerovnost ovšem může zamilovanému páru udělat trošku problém, když se chce pomilovat. Vždyť samička by si nemusela ani všimnout, že se její vyvolený vůbec o cokoli pokouší, že?
Ale nebojte se, mají to dobře vymyšlené.
Ve chvíli, kdy se rozhodnou pro zplození potomků, manželka svého chotě prostě láskyplně vdechne,a tento se pak celý uhnízdí v pohlavním ústrojí manželky, kde si v pohodě oplodní všechna vajíčka svých budoucích capartů červíčků.


No včil kruťte hlavou nad neuvěřitelnou a fascinující Matkou přírodou!!


Kde se vzal, tu se vzal...

29. března 2011 v 7:32 | jask* |  Zajímavosti
... vyrostl kdesi v severních Čechách... a je překrásnej. No řekněte, kteří byste takový domeček nechtěli ... ;o)


Otu T., obviněného v případu Anička, jsem znala

28. března 2011 v 11:33 | ŽENA-IN.cz |  Úvahy, postřehy, ze života ...
Náhodou jsem narazila na tento článek, možná vás některé zaujme...

Bylo nám přes dvacet. Mojí dceři Pavlíně bylo tehdy okolo tří let. Míše byly dva. Se svým tehdejším manželem jsem se nastěhovala do Ďáblic. S Otovou manželkou jsem vyrůstala. Byly jsme kamarádky už od základky. To trvalo poměrně dost dlouho.

Byla to legrace, protože jsme se dělily o poslední místo na těláku. Buď jeden rok přerostla ona mě, nebo… vlastně od třetí třídy byla vždy asi o dva až tři centimetry větší. :-)

k

Když naše dcery, tedy Míša a Otova dcerka, nastoupily do stejné třídy a školy, v jaké jsme byly i my dvě, dost dobře jsme se bavily na třídních schůzkách, kde jsme poslouchaly obdobné komentáře na naše děti, jaké museli poslouchat naše rodiče.

misa a...


Ptáci, ryby a už i lidé… Hlásí Země „restart“?

28. března 2011 v 10:55 | ŽENA-IN.cz |  Úvahy, postřehy, ze života ...
Je možné dát do souvislosti hromadné úhyny ptáků a mořských živočichů, které od počátku roku hlásí z mnoha míst světa s událostmi, které poslední dobou postihují také lidi na naší planetě? Nebylo nezodpovědné svádět to všechno jen na náhodu a případné varovné signály Země přehlížet?
Pojďte se na to podívat, když je to spolu…

  • 29. 12.10 - Tisíce mrtvých ryb nalezeny v San Antoniu, Texasu... příčina neznámá.
  • 31. 12. 10 - Více než 5 000 mrtvých ptáků nalezeno v Arkansasu. Uhynuli z důvodu masivního traumatu a vnitřních krváceni.
  • 03. 01.11 - Vice než 100 000 mrtvých ryb nalezeno v řece Arkansas, příčina neznámá.
  • 03. 01.11 - Tucty mrtvých ptáků na dvoře obytného domu v Kentucky, příčina neznámá.
  • 03. 01.11 - Desítky tisích mrtvých ryb na pobřeží v Cheaspeake Bay, obviněno chladné počasí.
  • 03. 01.11 - 100 tun mrtvých ryb vyplaveno na pobřeží v Brazílii, příčina neznámá.
  • 04. 01.11 - Několik mrtvých kapustňáků nalezeno na pobřeží Floridy, příčina neznámá.
  • 04. 01.11 - Tisíce mrtvých ryb vyplaveny v potoku na Floridě, příčina neznámá.
  • 04. 01.11 - Stovky mrtvých ryb na pobřeží v St. Clair River v Ontariu, Kanada., příčina neznámá.
  • 04. 01.11 - Stovky mrtvých kosů nalezeny na dálnici v Louisianě, zjištěna vnitří zranění a krevní sraženiny.
  • 05. 01.11 - Stovky mrtvých ptáků nalezeny na dálnici v Texasu, příčina neznámá.
  • 05. 01.11 - Velké množství mrtvých ryb vyplaveno na pláže Nového Zélandu, příčina neznámá.
  • 05. 01.11 - Více než 100 kavek nalezeno mrtvých na silnici ve Švédsku, příčina neznámá.
  • 06. 01.11 - Více než 40 000 mrtvých krabů vyplaveno na pobřeží U. K., příčina neznámá.
  • 07. 01.11 - Více než 1 000 mrtvých hrdliček nalezeno v Itálii, příčina neznámá.
  • 11. 01.11 - Tisíce ryb vyplaveny v blízkosti Chicaga, obviněno chladné počasí.
  • 9. 3. 2011 - Miliony uhynulých rybek v noci na 9. března pokryly hladinu přístavu King Harbor Marina.

11. 3. 2011 - Postihlo Japonsko nejsilnější zemětřesení v novodobé historii země. Síla 9,2 R. Š. Počet obětí a pohřešovaných přesáhl podle agentury AFP 26 tisíc.

Porušené reaktory jaderných elektráren a radioaktivita v odvzduší… kontaminované potraviny. Země se v Japonsku chvěje od té doby prakticky denně.
Síla otřesů se pohybuje kolem 6.st R. Š. ZATÍM…

Ale to není všechno…

Zatímco Austrálii postihly nejhorší povodně za poslední desítky let, klid není ani na jiných kontinentech. Evropu zasáhly mrazy a kalamity, Spojené státy sněhové kalamity a jinde déšť a rozsáhlé povodně. Severní Irsko spravuje mrazem popraskané vodovodní potrubí. Bez vody tam bylo 32 tisíc lidí. Německo prožilo nejhorší prosinec za posledních 40 let.

Povodně postihly Afriku, Evropu, Ameriku, Austrálii i Indii… voda spláchla tisíce Japonců.

Na mnoha místech se Země třásla a umírali lidé. Mnohé pohřbily masy sesunutého bahna. A to nejenom tam, kde jsou tyhle věci více časté, ale také například v Německu nebo Rakousku… To je prosím jen poslední rok zpátky.
Jestli tohle není dostatečný důvod, abychom se zajímali, co se to k čertu děje na naší planetě, pak jaký důvod ještě potřebujeme?

Za výstražné signály od přírody pokládá události poslední doby většina lidí, a to celosvětově. Nedávno s tím přišla dokonce televize BBC.

Co se tedy děje?

Důvod a propojení těchto věcí netrápí jen obyčejné lidi, ale trápí i mnoho vědců a klimatologů. Prakticky každý vědní obor má své vysvětlení od těch nejpraktičtějších, až po ty nejfantasknější.

Osobně jsem myslím někde uprostřed a za vším vidím pohyb.

Jednak v myšlení lidí, prioritách a duchovnu, a jednak změnu geomagnetického pole Země v souvislosti se změnami na Slunci a v blízkém vesmíru.
Tahle planeta zažila už mnoho pádů mnoha civilizací. A také zažila množství klimatických zvratů, geologickým proměn a podobně.

Vždycky to mělo nějaký začátek a pokaždé následoval nový pořádek, nová uskupení a společenské změny. Změny víry a změny myšlení i postojů. Zpětně to lze do jisté míry chápat jako posun. Jako vývoj.
Pravděpodobně se teď blížíme ke konci jedné z takových etap a k začátku nějaké nové.

A vezmeme to "sakum prdum" se vším.

Přijdou další zemětřesení, země bude celkově chvíli nestabilní a o hodně věcí přijdeme. I na úrovni třeba celých ostrovů či částí států. Nové se objeví, možná ty dávno ztracené.

Změní se hodně i uvnitř zemí, což je o tom myšlení a prioritách a mnohé budeme muset přehodnotit i na poli vědeckém... naše civilizace tak , jak ji známe, se možná hodně promění.

Ale nezmizí...

Konec času - restart. No, hlavně, že ne DELETE. :-))


autor: Michaela Kudláčková

Nemůžete zapomenout na svého ex? Uložte ho ke spánku!

28. března 2011 v 10:30 | ŽENA-IN.cz |  Láska
Ještě pořád vás to nepřešlo? Skončil to s vámi, ale do očí vám to stále neřekl a vy se v tom pořád plácáte? Možná je na čase, abyste přistoupily k drastickému řešení…

Ženy často na nějaký vztah nemohou zapomenout. Může to být buď proto, že se stydí za něco, co dotyčnému provedly, a "žere" je svědomí, nebo se jim bývalý nějakým způsobem stále vrací do života.

Muži totiž mají obdivuhodnou schopnost vidět vztahy tam, kde už dávno nejsou. Klidně vám přestanou volat, psát a zvedat telefony, ale nechají na vás, abyste se důvodu dovtípila sama. Vysvětlení je jednoduché. Vlastně jsou dva. Za prvé jsou zbabělci a za druhé, kdyby vám dali definitivní sbohem, zavřeli by si tím přece zadní vrátka. Sice už vás s největší pravděpodobností dávno "updatovali", ale stejně... co kdybyste se jim ještě někdy v budoucnu mohla hodit, že? A tak vám po čase, kdy už jste možná dávno zapomněla, jak vypadá, začnou klidně psát a ptát se: Ahoj, jak je? Co že se neozýváš? Někdy ale opravdu zapomínání bolí, zvláště když vás s dotyčným pojí spousta hezkých vzpomínek a vy se stále trápíte tím, že nevíte, na čem jste.

Všechny se ale asi shodneme na tom, že nedokončený vztah z nás vysává energii a brání tomu, abychom se v životě posunuly dál. Je tedy na nás, abychom ho skončily dřív, než si zničíme i všechny hezké vzpomínky. Neřekl-li vám, že je konec a opustil vás bez sebemenšího vysvětlení, pak vám asi nezbývá, než mu dát sbohem sama, a to ve velkém stylu.

Zvu tě na pohřeb

Udělala to tak moje známá Ivana, se kterou jsem se kdysi seznámila na jednom školení. Ivana byla tak hodná holka, že jsem někdy měla pocit, že by nebylo úplně od věci poslat ji na nějaký druh asertivní terapie. O to víc mě mrzelo, že její partner s ní jednal jako s hadrem na podlahu. Když mi ale po roce, co jsme se neviděly, zavolala, potěšilo mě to.

"Ahoj, zvu tě na Jirkovu smuteční hostinu, přijdeš?" ptala se mě.
Než jsem se stačila zeptat, co se mu stalo, a popřát jí upřímnou soustrast, dodala: "Já vím, že sis myslela, že je to blb, a žes mi jednou říkala, že je to pijavice a primitiv…"
(Ajaj!) "No, já… jsem to tak nemyslela, byla jsem pod vlivem…"
"Ne, měla jsi pravdu, že je to kretén,"
ujistila mě.
"Aha… a myslíš, že je vhodný mě zvát?"
"Je, já zvu především ty, kteří ho neměli rádi, tak přijdeš? A neoblíkej si nic konzervativního. Jo, a zapomněla jsem ti říct, že je to jen symbolický rozloučení."
"Cože?! Takže on není mrtvej?"
"Ne, aspoň minulej tejden, když jsem ho potkala, vypadal docela živě. Tak v pátek v sedm, nebo přijď o půl hodiny dřív a já ti to vysvětlím."

Morbidní psycholožka?

Přišla jsem dřív, protože tohle chtělo opravdu vysvětlení. Ivanku jsem skoro nepoznala. Vypadala skvěle. Shodila snad deset kilo, měla na sobě sexy černé šatičky s hlubokým výstřihem a na stole bylo připraveno občerstvení (většinou se jednalo o jídla, která její bývalý nesnášel a měla je zakázáno vařit).

Než začaly přicházet ostatní "pozůstalí", dozvěděla jsem se, že ji Jiří opustil bez jediného slova vysvětlení (tedy vysvětlením byla jiná slečna, ale to se Ivana dozvěděla, až když se s ním a s ní srazila v restauraci, kde každý rok slavili výročí) a ona se z rozchodu nemohla vzpamatovat. Začala mít dokonce zdravotní problémy a málem přišla o práci. Psycholožka jí prý po nějaké době poradila krajní řešení. Uložit HO k věčnému spánku. Prý stačí symbolické rozloučení, kterým si sama v sobě udělá pořádek a které už v ní nebude udržovat naději ani zmatek. Přestože jsem už o této svérázné metodě slyšela, nikdy by mě nenapadlo, že to opravdu někdo zrealizuje. Ivana to udělala.

Kromě toho, že v rámečku na stole stála nanejvýš nelichotivá fotka jejího bývalého ve slipech, která odhalovala všechny jeho tělesné nedostatky, jsme všichni povídali o tom, jaký to byl přechytralý blb, a Ivana dokonce přednesla řeč, kdy zavzpomínala na její nejhorší vzpomínky ze vztahu. Pak pověsila na dveře jeho zvětšenou fotku a hráli jsme na ni šipky. Nakonec jsme ji roztrhali, spálili a popel spláchli do záchodu. Alkohol tekl proudem a všichni se skvěle bavili, tak by se to prý Jirkovi líbilo…

Možná to někomu bude připadat šílené, ale já musím hanebně přiznat (a myslím, že nejen já), že tak veselou vzpomínkovou akci jsem ještě v životě nezažila...

autor: Eva Dömény

Něco, co už víme? :o)

28. března 2011 v 9:43 | jask* |  Moudra



Svatbu britského prince ozdobí perníková srdce ze Vsetína

28. března 2011 v 8:28 | jask* |  Zajímavosti
Svatbu britského prince Williama a jeho snoubenky Kate Middletonové ozdobí velká perníková srdce, která vytvoří studentky ze vsetínské střední odborné školy. Informoval o tom Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Perníková srdce zřejmě zkrášlí prostory londýnského Westminsterského opatství, kde bude mladý pár 29. dubna oddán. Svatební recepce se bude konat v Buckinghamském paláci. Obřadu se zúčastní asi 1900 hostů.

WA


Jedno hotové srdce pro královský dvůr už je připraveno. Leží na modrém taftu v bílé krabici o velikosti třicet krát třicet centimetrů. Mezi dalšími výrobky bude i srdce studentky Marie Kolínkové, která byla na loňském cukrářském šampionátu Culinary World Cup v Lucembursku za svůj perník oceněna zlatou medailí. Právě ocenění světově uznávaných porotců prý přivedlo učitelku k nápadu poslat na královskou svatbu do Británie výrobky z perníku.

"Ano, skutečně jedno ze srdcí vytváří i Marie, ale ještě vám jej neukážeme. Jako první by si jej oficiálně měli prohlédnout snoubenci," uvedla Londová. Podle ní půjde o originální kus, který se hned tak nevidí.

Výroba perníků na střední škole Josefa Sousedíka ve Vsetíně je obestřena tajemstvím, chloubou je hlavně poleva. "Naše škola zvažuje, že si na polevu nechá udělat ochrannou známku," prozradila učitelka.


Lady Gaga pomáhá Japonsku – kupte si její náramek!

28. března 2011 v 8:09 | jask* |  Celebrity
Lady Gaga se rozhodla oslovit své "malé monstrá" - jak nazývá své fanoušky, aby jí pomohly podpořit oběti tsunami v Japonsku. A jako módní ikona pomáhá jak jinak než módou!

Navrhla prostý bílo-červený náramek s jednoduchou frází "We Pray for Japan" (Modlíme se za Japonsko). Nápisy jsou na náramku v angličtině i v japonštině. Lady Gaga na Tweeteru uvedla: "Navrhla jsem tyto modlitební náramky pro Japonsko. Kupte si je! Všechny prostředky, které darujete, půjdou na pomoc po tsunami. Go Monsters!"




Náramek Lady Gagy stojí 5 dolarů (cca 90 Kč). Samozřejmě, že se najdou lidi, kteří říkají, že to Lady Gaga děla jen proto, aby na sebe vztáhla pozornost. Ale není vždycky pěkné vidět celebrity využívat jejich slávu k něčemu dobrému?

Víte, co znamená vaše příjmení?

28. března 2011 v 7:53 | stastnezeny |  Zajímavosti
Každý z nás má kromě křestního jména i příjmení. Tato druhá část pojmenování se rozšířila s rozvojem křesťanství, kdy lidé dávali svým dětem jména biblických postav a vznikla tak potřeba nějak od sebe rozlišit všechny ty Jany, Petry, Tomáše… , aby bylo každému jasné, o kterého konkrétního člověka se jedná.



A tak lidé začali svým spoluobčanům dávat ještě druhá jména, která je přesněji vystihovala. Příjmení se pak v rodové linii po otci dědila z generace na generaci. Tato druhá jména vystihovala člověka podle jeho práce, bydliště, povahových vlastností. Mnohá z nich nosí potomci prvních "pojmenovaných" dodnes, ačkoli s pravým významem již nemají nic společného: Kovář, Polesný, Ponocný, Poslušný, Hodný, Budil, Růžička, Malý…

Kromě ryze českých příjmení se v průběhu času u nás začala rozšiřovat i příjmení německá, případně taková, která mají v němčině svůj základ. Dejme tomu takové příjmení Mildner.... mild znamená v němčině mírný, lahodný, laskavý, shovívavý… takového člověka vystihovalo jeho příjmení.

Nebo takové příjmením Zachar. Slovo zachar či spíše záchar má původ v hebrejštině a znamená muž. Určitě má souvislost s biblí a stvořením světa.

Také se občas zamyslíte nad tím, co si s sebou nesete po svých předcích?

Sousedka po liposukci ))

27. března 2011 v 22:35 | jask* |  Zábava

Pastva pro oči ;o)

27. března 2011 v 22:31 | jask* |  Erotika a sex

Výlety kolem hlavního města Hané :o)

25. března 2011 v 21:14 | jask* |  Moje rodná Olomouc
Česká republika dostává mnoho přívlastků, které ji, ať už výstižně nebo méně výstižně, charakterizují. Na některé být hrdi moc nemůžeme, některé naopak bereme s úsměvem a přikývnutím. Ale tvrzení, že Česká republika je pohádkovou zemí hradů a zámků přijímáme s hrdostí a naprostým souhlasem. Na území našeho státu se totiž nachází stovky rozpadlých zřícenin, malebných tvrzí, majestátních hradů a překrásných zámků. Na tento odkaz našich předků jsme náležitě hrdi, pečujeme o něj a velmi rádi tyto objekty navštěvujeme. Množství dochovaných hradů a zámků je důkazem bohaté historie naší vlasti a zároveň nám dává obrázek o tom jak žili naši předci.




Zde, na tomto odkazu, naleznete všechny zajímavosti v okolí města Olomouc.
Turistické zajímavosti jsou seřazeny podle vzdálenosti měřené od města Olomouc vzdušnou čarou.


Život před životem?

25. března 2011 v 11:28 | ŽENA-IN.cz |  Tajemno
Troufám si tvrdit, že není jednoho člověka na Zemi, který by si v některé z etap života byť jednou nepoložil otázku: "Co se stane, až umřu?"

Celých 56 % lidí je podle statistik přesvědčeno, že jejich vědomí v nějaké formě zůstává na světě i po smrti fyzického těla.

Řadíte se mezi ně?

Reinkarnace, proces, při kterém se lidské bytosti znovu a znovu rodí, je víra stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě. Fakt, že člověk zemře jako schránka, pro nikoho tak nepředstavitelný není. Evidentně je to ale horší, když si máme připustit, že si přestaneme uvědomovat sebe sama.

Cítit, vnímat, být.

Vyprávělo vám někdy vaše dítě naprosto vážně zážitky, které se mu dle vašeho soudu nemohly stát? To moje ano.
Pamatuji si to jako dneska.
Johance tehdy nemohlo být víc než pět let. To ještě ani ne, tak něco málo přes čtyři. Vedla jsem ji tehdy za ruku po Ládví a ona se na mě podívala a s tváří filozofa pravila:
"Když jsem byla ještě veliká, měla jsem taky děti." Naslouchala jsem pak útržkovitým jakoby vzpomínkám své dcery, které mi nepřipadaly jako výplod fantazie malého děcka. Byla konkrétní a hlavně věcná. Byla bez emocí. Říkala to jako chleba. Naprosto to nezlehčuji. Dnes si to už nepamatuje.
Došla jsem k přesvědčení, že člověk si po určitou dobu své minulé životy nebo jeden z posledních skutečně pamatuje. Pak zapomene.

Mozek zřejmě prostě tím, jak mu přibývají další a další události, jak se mu plní paměť tím současným, kapacitně nemá na to to všechno archivovat, a tak selektuje. Na to, co je aktuální, a co ne. Možná to "nevydeletuje" úplně. Možná to jen zazipuje a uloží někam na disk "D", co já vím…
Možná někdy, čas od času při nějaké příležitosti, soubor i otevře.
  • Už se vám někdy stalo, že jste se ocitli na místě, kde jste nikdy nebyli, a přesto jste ho znali?
  • Měli jste někdy pocit, že jste se s určitým člověkem již setkali, že ho znáte, a přitom by tomu reálně tak být nemělo?
  • Zdálo se vám někdy detailně o vlastní smrti i okolnostech kolem ní?
  • Máte dojem, že jste určitou situaci již řešili, že víte, jak něco udělat, a přitom byste to vědět ani neměli? Může jít i o dost odborné znalosti, ke kterým netušíte, jak jste přišli.
Ano? Pak opravdu může jít o zasunuté vzpomínky.
Nejsem sama, kdo si například vzpomíná, jak zemřel.
Utopila jsem se. Vím i to, že jsem se nemohla hýbat. Vzpomínám si přesně už od dětství, jaké to je do poslední chvíle zadržovat dech. Pocit šíleného strachu a pak naprosté rezignace. Člověk se prostě nadechne vody. Bolí to a studí. Tělo vodu dáví zpátky a pak ji znovu nadechne. Pak už nic.
Je to vzpomínka, která se nestala, a přesto je velice konkrétní. Je to také jeden z důvodů, proč jsem se naučila plavat až v osmnácti a dodnes tak činím pouze v sebeobraně. Neplavu, kde nestačím, pokud mi nejde o život.

Regrese? Ne, děkuji…

Vcelku moderní je dnes jakési násilné vracení člověka někam, kde podle mého názoru, pokud ke vzpomínkám nedojde spontánně, nemá co dělat.
Pomocí regrese nebo rovnou hypnózy údajně lze vzpomínky na minulý život i smrt oživit. Jenže proč? Ze zvědavosti? To je trochu nebezpečné, podle mého soudu.
Člověk je v současném životě zavalen problémy a nezodpovězenými otázkami, dramatickými zážitky a podobně. Nevidím jediný důvod, proč si přidělávat či oživovat další. Abychom pochopili karmu?
A opravdu je to k něčemu, kdyby se člověk třeba dozvěděl, že trpí neplodností, protože prostě třeba někomu moc ublížil, že třeba zlikvidoval vlastní dítě, nebo matku svého dítěte?
Děkuji pěkně, komu tohle prospěje?

Nejlepší zkušenosti mají lékaři…

Víra v oddělitelnost lidského vědomí a možnost jeho pokračování se nevyhnula ani vědě a je velice zajímavé, jak seriózně k tomuto tématu současní vědci přistupují. Celé studie se dnes zabývají sledováním výpovědí lékařů a pacientů, psychiatři píší pojednání, specialisté se snaží "natočit" vzpomínky a sny.
Je to celé v plenkách, ale je dobře, že jsme jako společnost i na vědecké úrovni už na takovém stupni uvědomění, že víme, že:
"Co dnes není prokázáno, není zítra vyloučeno."
Nakonec, bez víry a touhy po poznání, bychom dnes asi ještě seděli na šutru a předžvýkávali bůvolí kůže.
Můžeme si myslet, co chceme. Jsme těmi, kterými teď a tady jsme, a máme k dispozici jen vlastní mysl, jejíž součástí je víra. A věřit či nevěřit je o svobodné vůli.
Muž z následujícího příběhu, má důvod spíše věřit.

Vzpomínám si, že jsem zemřel

Dnes čtyřicetiletý Alexandr byl tehdy na vojně, když dostal těžký zánět do nohy a byl léčen injekcemi aplikovanými přímo do rány.

h

"Nevím, jestli mi tehdy vpravili do krve vzduchovou bublinu, nebo jsem prodělal akutní reakci na podaná antibiotika. Nikdy se to nevyšetřovalo, ale během několika minut po zákroku jsem zemřel," vzpomíná Saša. "Pamatuji se, jak jsem najednou slyšel všechno jakoby s ozvěnou, která postupně slábla. Slyšel jsem kluky, jak tam nade mnou brečej. Viděl jsem sebe," vypráví.
"Pak byla tma a pak najednou světlo. Takové mléčné, zářivé, a v něm jsem viděl svého tátu, který byl v té době již nějaký čas mrtev," vzpomíná. "Byl v tom světle a byl celý bílý. Natahoval ke mně ruku a já měl strašný strach. Pamatuji se, že jsem mu ruku nechtěl dát, protože jsem si uvědomoval, že nechci zemřít. Byl jsem v té době mladý a chtěl jsem zůstat."
Sašu vrátil do života přivolaný zubař, protože nikoho jiného zřejmě vyděšení vojáci nesehnali.
"Najednou jsem dostal jakoby ránu a byla zase tma. Slyšel jsem svoje srdce v mojí hlavě. Před tím jsem si uvědomoval, že mi nebouchá. Já věděl, že se zastavilo, to je zvláštní pocit," líčí muž.
"Je to obrovské, nepopsatelné ticho ve vlastním těle, kterým nelze pohnout. Jestli je něco po smrti? No já myslím, že ano. Vždyť přestože moje tělo tehdy umřelo, já žil… " dodává.

Tři důvody, proč by nám muži měli být příkladem

25. března 2011 v 7:46 | jask* |  Vztahy
Typický muž, typická žena! Obě pohlaví mají své dobré i špatné vlastnosti. Proč nevzít dobré vlastnosti druhého pohlaví a udělat z nich naše vlastní? Pojďme tedy zamést naše zlozvyky pod koberec a podívejme se, v kterých věcech bývají muži lepší, a hlavně, jak toho dosáhnou.


Copak to není strašné, když se rozčilujeme nad něčím nedůležitým, když bereme každé slovo příliš vážně, nebo když si netroufneme požádat o laskavost? Muži takové problémy nemají. Nějak dokážou zvládat každodenní život, aniž by se příliš často rozčilovali, a aniž by si vytvářeli zbytečnou práci. Jak to dělají a jaká jsou jejich tajemství?

1. důvod: Nic jim nepřijde nemožné

Hlavní problém, který ženy mají, je, že jsou příliš sebekritické. Ženy jsou vychovávány tak, aby byly pokorné, a proto si často myslí, že toho dokážou méně, než skutečně zvládnou. V tom se muži velmi liší! Jejich ego jim pomáhá, aby se cítili dobře ve své kůži, a aby měli naprostou důvěru ve své schopnosti. Proto je nestresujínové výzvy a přijímají je v duchu soutěživosti.
Ženy by se mohly naučit, jak se vnímat kladně, a jak se nebát, když se před nimi otevřou nové dveře. Měly by je statečně rozevřít a postavit se nové výzvě tváří v tvář. Kolikrát si ženy říkají, že je nemožné něco udělat, až to nakonec udělají? Stačí tomu jen věřit!



2. důvod: Nebojí se pořádně se zakousnout do svého sendviče

Ženy a kalorie. Kdykoliv se podíváme na jídlo, jediná věc, kterou vidíme, jsou kalorie, a jak dlouho nám to bude trvat, než je spálíme. Alespoň většina žen má tento problém. Muži ale ne! Jedí, když mají hlad a přestanou jíst, až když se pořádně najedli. A hlavně se nestydí za svůj zdravý apetit.
Na druhou stranu, ženy jsou tak posedlé jídlem, že jen přemýšlí nad tím, kdy a co si mohou dovolit sníst, a hlavně, co by chtěly jíst. Proto přestaňte myslet na jídlo jako na něco, co musí být ve vašem rozvrhu, a jako na nutné zlo. Když budete mít hlad, dejte si něco, něco, na co máte chuť. A nenechte se vyvést z míry skutečností, že každé sousto se může rovnou přesunout na vaše boky. Ale buďte opatrné! Pokud máte pocit, že je váš žaludek plný, přestaňte jíst. Jídlo by nemělo být hlavní věcí vevaší mysli.

3. důvod: Přestanou mluvit ve správný okamžik

Už nějakou dobu koluje zvěst, že muži vysloví denně o 2/3 méně slov než ženy. I když to není pravda, alespoň podle vědeckých důkazů z univerzit ve Spojených státech, je to částečná pravda. Muži samozřejmě vědí, kdy je vhodné otevřít ústa, a kdy je nechat zavřená. Raději hádky ukončují s minimálním počtem slov, protože si myslí, že nedává smysl mluvit o stejném problému půl hodiny, když se navíc pravděpodobně vyřeší sám.
I co se sexu týká, bývají většinou tišší povahy, což ale neznamená, že by tam nebyli tolik přítomní. Jde jen o to, že jim to pomáhá se lépe soustředit na jejich pocity a na to, co se děje.
Ženy by si od nich v tomhle odvětví asi měly nechat poradit. Velmi často totiž mluví až příliš, nebo říkají zcela irelevantní věci. Od teď se pokuste se nejprve zamyslet, než začnete něco říkat. Díky tomu nebudete vypadat hloupě, ale hloubavě.
Čím více máme otevřené oči, a vidíme lidi kolem sebe, jak se chovají a chápou svět, tím snáze si můžeme povšimnout, co dělají dobře a co dělají špatně.

Nechceme se učit jen od opačného pohlaví, každý nám může něco nabídnout, a my se můžeme od každého něco naučit. Čím otevřenější jsme, a čím víc jsme ochotni se učit, tím snáze se můžeme prokousávat životem a být šťastnější.

Karma. Věříte v ni?

23. března 2011 v 9:36 | ŽENA-IN.cz |  Tajemno
Je to jakási databanka kde jsou uschovány a pečlivě archivovány všechny skutky té které bytosti. Karmu nelze změnit, jen odžít. Staví na zákonu akce a reakce...
Všechno, co nás potkává, co se děje v současnosti, má svůj prapůvod v minulosti.

Tak funguje vesmír a my jsme jeho součástí. Díky nějaké pradávné akci, jako reakce na ni, tady vůbec jsme. Bylo by tedy nesmyslem si myslet, že tomu v případě našich akcí bude jinak.

Naše skutky, respektive aktivity naší podstaty, nás dostihnou bez ohledu na čas, který je v případě karmy a z pohledu Universa jen hodně relativním pojmem.

Je to podobné, nebo možná efektem stejné, jako když kopneme balon proti zdi. Jednoduše se odrazí a je na cestě zpátky.
Efekt, reakce na náš čin, respektive na čin naší bytostné podstaty (duše), přijde. Dříve či později se zpětná vazba dostaví. Buďto jsme udělali něco dobrého, a to se nám vrátí, a nebo to nebylo právě milé a my se budeme muset podívat do tváře výsledku našich vlastních činů. Tedy, potažmo prakticky do své vlastní. A je jedno, kdy k onomu kopu došlo. Jednou jsme kopli do balonu s určitým cílem... a on... zase přiletí.

Vytvořili jsme si karmický dluh. A jednou bude potřeba ho splatit. Protože dluhy se platit musí.
A že se to stalo třeba před sto lety? Bohužel...

FAKT, ŽE SI TO NEPAMATUJI, JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE JSEM TO NEUDĚLAL

Je to spravedlivé, i když to tak nevypadá…

Co se karmických dluhů týče, je to složité a je to také trochu o životní filozofii. Ne každý je nastaven věřit, že jeho bytostná podstata, tedy duše, ač to slovo nemám ráda, prochází mnoha vtěleními. Že jedna podstata žije mnoho životů, přičemž v každém má nějaký úkol. Má se něčemu naučit, má se kamsi vyvíjet.
Nikomu tuhle filozofii nevnucuji. Víra by měla být předně o svobodě. Kdo nechce věřit, nemusí….

Karmu má každý…

S tím, že každý z nás si něco z minula přinesl, co je potřeba přijmout a odžít, už asi nic neuděláme. Nejsme vybaveni takovou pamětí, abychom si všechno pamatovali, a nikdo z nás není čistý jako slovo Boží. Každý z nás si právě teď cosi odžívá a dozajista i bude.

Dobrou cestou ale je nenasekat si dluhy další, a to jde.

Základním modelem je přemýšlet dopředu s vědomím, že cokoli udělám dnes, to dostane v budoucnu nějakou tvář, do které budu muset nahlédnout. Uvidím v ní vše, co svým jednáním způsobím. Čili to nebude jen holá podoba původního, ale celý balík všeho, co jsem tím rozpohybovala.

Logicky nelze úplně přesně vědět, jaký efekt vyvolám, ale odhadnout to jde.
Vždy, než se k něčemu rozhodnu, bych si měla uvědomit, že za mé jednání a všechno, co způsobí, jsem plně odpovědná!

  • Pakliže ublížím, bude mi ublíženo.
  • Pomohu-li, totéž se ke mně dostane zpět. (Za předpokladu, že předtím jsem nechodila a neškodila, což také nikam nezmizelo.)
  • Tak, jak smýšlím o druhých, budou oni smýšlet o mně. V závěsu jde chování k nim.
  • Moje motivace k jednání bude i motivací druhých ve vztahu ke mně. (…a potom se dobrem tím na člověka proměním - nefungovalo to, až do chvíle změny motivace.)
  • Jdu-li po povrchu, nemohu očekávat hloubku.

Nejlepší je okamžitý efekt

Největší dar je právě okamžitá zpětná vazba a možnost některé souvislosti včas vyhodnotit a poučit se.
Být natolik "in" ve svém životě, že pro mě není problém si uvědomit, PROČ SE MI DĚJE PRÁVĚ TOHLE, poučit se, přijmout a chybu neopakovat. Takzvaně čistit konto a plnit onu databanku jen tím, co chci v budoucnu beze strachu přijmout zpět.

To je ideální model.

Pakliže si na tomto podkladě ohlídáme své myšlení, a tím pádem i jednání, logicky si do života naprojektujeme úplně jiné události než naopak.
Osobně si myslím, že to není vůbec špatná filozofie. Protože model "jeden život a dost" může vést do jisté míry k lhostejnosti k tomu, co za sebou nechám.
Nevede k odpovědnosti za věci budoucí, a tomu, kdo nepřijme vlastní bytost jakou součást celku, může být prakticky jedno, co komu udělá, jaký dopad bude mít jeho konání či motivace.

Ničím se nevraždíme tak efektivně jako lhostejností. A být navíc lhostejný k vlastní budoucnosti je akt výsostně hloupý.


Za nevinné děti..

22. března 2011 v 11:25 | jask* |  Úvahy, postřehy, ze života ...
Asi nikdo z nás není neobeznámen s případem zmizelé a následně objevené mrtvé dívenky Aničky. Bohužel, neni to jeden případ..jsou jich desítky...proto jedna vzpomínka na ně.. na všechny

Na památku Aničky Janatkové, a pro všechny pohřešované děti, aby byly pokud možno v pořádku nalezeny.





Pro fyzično mám sice parametry, ale...

22. března 2011 v 9:47 | Dekameron |  Úvahy, postřehy, ze života ...
Dovolím si zde zveřejnit pocity jednoho muže, který moc krásně popisuje svoji partnerskou "úchylku" :o)

Dlouhosáhle jsem přemýšlel, jaká je moje "partnerská" uchylka. Podle čeho dávám jedněm ženám přednost před jinými. A nakonec jsme si to uvědomil. Je mi skoro jedno, jakou barvu a délku vlasů má žena, o barvě očí nemluvě, prostě fyziologické znaky shrnu do pár slov: Vyvolená žena mi musí být sympatická a vyzařovat z ní díky tomu určitá energie. A holt musí být alespoň o pár milimetrů menší než já :)

Moje "uchylka" však není až tak fyziologická. Budete se jistě smát, ale miluji doteky. Prostě je mi dobře, když jsem se ženou (partnerkou), která nemá problém jít se mnou po ulici za ruku, která umí sama od sebe přistoupit, třeba když sedím u PC (případně něco kutím nebo vařím) a pohladit mne, která umí spontánně políbit kdykoli a kdekoli, když je jí se mnou příjemně, která má radost stejně jako já i z letmého doteku, když projdeme spolu kolem sebe v jakékoli situaci, která čechrá zbytek mých vlasů, když jede jako spolujezdkyně se mnou dlouhou cestu a povídáme si při tom (ehm... ani se nestydí mne při jízdě pohladit po stehně), která umí drapnout chlapa za ruku a zatáhnout ho tmavého kouta mučírny, stejně jako do své ložnice.

Když tak dál přemýšlím, uvědomuji si, že ženy, které nebyly na podobné věci naladěny, postupem času (a to poměrně rychle) z mého života vystoupily. Naskakuje mi husí kůže při pomyšlení, že by moje partnerka večer řekla "Dobrou noc" a šla spát do jiné místnosti. Stejně tak kdyby při koukání na televizi pokaždé seděla na židli a neměla potřebu se mi opřít na gauči o rameno. Jo, přiznám to, jsem tulivý typ a proto mne přitahují tulivé typy opačného pohlaví.

Dekameron.


Taky mám moc ráda tuli tuli :o)